První třída - zbytek roku
Zpočátku jsem si moc nevěřila, nebyla jsem zvyklá "učit". Postupem roku jsem ale přišla na to, že nepotřebuji učit, ale že musíme postupovat oba společně - odpovídat, vysvětlovat, ukazovat, diskutovat, hledat, číst, povídat, procházet se za ruku, dívat se na nebe, rozhlížet se, vstřebávat, brát a dávat.
Dítě se učí neustále. Pořád se ptá, něco vymýšlí, hledá. Stačí ho sledovat. Takže kromě denního psaní cca.20 minutek jsme četli, co se kde dalo. V pohádkách jsme hledali krátká slova, která četl synek. Později jsme se naučili hledat dlouhé a krátké věty. A o později už i názvy osob, zvířat a věcí, jaké jsou, kde jsou, co dělají ... jako přípravu na slovní druhy. A synek neměl ani ponětí o tom, že se učí.
Hodně jsme kreslili a vytvářeli. U kreslení jsme si obzvláště vyhráli. Nakreslila jsem třeba obdélník, syn přimaloval čárky, já oko, on druhé... a vznikl robot. On nakreslil kruh, já druhý vedle, on nos mezi ně a vznikl obličej s velkýma očima. A tak dále. Dětská fantazie je obrovská.
Hodně jsme si povídali. Cestou na zahradu (měli jsme ji tenkrát 1 km od bytu v panelovém domě), kde jsme pěstovali ovoce a zeleninu, sledovali, jak roste ze semínka, trhali plevel, chovali ovečky, psa, kočky, sklízeli, sledovali včelky v akci, honili vosy, zabíjeli komáry a komářice. A přitom jsme si řekli mnoho užitečného, co se v příštích ročnících hodilo. A zase neměl tušení, že se vlastně UČÍ. Děti seděly 4 hodiny ve školních lavicích, jedly na povel, cvičily na povel, zpívaly na povel. V poledne se na povel najedly a šly domů psát domácí úkoly. Bylo a je mi jich líto. Mám pocit, že škola slouží vlastně jako odkladiště dětí, protože muž neuživí sám rodinu a dítě není kam dát.